Neformální praktiky v soudnictví mají velký vliv na výběr soudců i výklad zákonů

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Odborníci z Právnické fakulty Masarykovy univerzity se dlouhodobě věnují výzkumu soudnictví, mimo jiné i jeho neformálním stránkám.

Nezávislé soudnictví úzce souvisí s kvalitou demokracie a současná krize demokracie zase více poodhalila to, že fungování soudů ovlivňuje celá řada nepsaných pravidel a neformálních vazeb. Jejich výzkumu se od roku 2021 věnují odborníci z Ústavu pro otázky soudnictví právnické fakulty v rámci evropského projektu INFINITY. Loni v březnu k tématu vyšlo i zvláštní číslo časopisu German Law Journal, které mapuje neformalitu v soudních systémech 13 evropských zemích.

„Dříve jsme studovali především formální stránku justice. Tedy to, co říkají a jak fungují ústavy a zákony týkající se správy soudnictví, výběru soudců či jejich povyšování a kárného řízení. Postupem času jsme ale přišli na to, že nám to nedává úplný obrázek o fungování soudnictví v praxi,“ přiblížil počátky projektu INFINITY jeho vedoucí David Kosař, který na svůj výzkum získal prestižní ERC grant.

Jak doplnila jeho kolegyně Katarína Šipulová, význam neformálnosti si naplno uvědomili zejména při sledování výběru soudců. „Můžete se samozřejmě podívat na právní úpravu tohoto procesu, ale ta ve skutečnosti hraje jen malou roli. Když jsme totiž mluvili s aktéry podílejícími se na výběru soudců, zjistili jsme, že úspěch záleží třeba i na tom, jakou vysokou školu člověk studoval, či zda byl už za studií na praxi a zná někoho v justici. V řadě zemí hraje velkou roli také sociální status uchazeče nebo rodinné vazby.“

Soudnictví jako cíl autokratů

V projektu INFINITY studují výzkumníci především oblast obecného soudnictví a zaměřují se na jeho vrcholné orgány, což jsou nejvyšší soudy a nejvyšší správní soudy. Dále zkoumají i soudy ústavní. „Důvody jsou v podstatě dva. Pokud se někde dostanou k moci autokratičtí vládci, tak mezi jejich první kroky patří snaha ovládnout či alespoň paralyzovat právě vrcholné soudy, které často zodpovídají za přezkum zákonů, volebních výsledků nebo řeší důležité trestní kauzy a podněty z oblasti veřejných zakázek,“ uvedl Kosař s tím, že navíc lze o těchto soudech získat nejvíc informací, například z médií, o tom, co se na nich a kolem nich děje, a také o jednotlivých členech těchto institucí.

Média, která píší o některých soudních kauzách či soudcích, jsou tak i jedním z důležitých zdrojů informací pro výzkum. Nejvýznamnější jsou však rozhovory se soudci, novináři, kteří se věnují justici, s lidmi z neziskových organizací nebo s těmi, kteří pracují na ministerstvu spravedlnosti. „Konkrétně se věnujeme třinácti zemím z EU, ale sledujeme i situaci v Izraeli, na Ukrajině či v Gruzii. V každé zemi jsme měli experty, kteří nám vypracovali první přehledy fungování soudnictví v daném státě, a také pro nás vytipovali oblasti, kde bychom mohli hledat neformální vazby a nepsaná pravidla v daném systému,“ doplnila Šipulová.

Většinu plánovaných rozhovorů už má tým výzkumníků za sebou, ale vzhledem k tomu, že jde o pětiletý projekt, neustále se objevují nové aktuální výzvy. Ať už jsou to volby, které významně ovlivní chod některé ze sledovaných zemí, například v posledním roce na Slovensku, nebo chybějící podrobné informace, které je třeba doplnit dalšími rozhovory.

V každé ze zkoumaných zemí jsou bariéry jiné, ale existují všude. A protože neformálnosti ovlivňující fungování justice v zemích EU zatím nikdo hlouběji nezkoumal, naráží tým Davida Kosaře také na stále nové informace a otázky, nebo jsou výzkumníci překvapení rozsahem nějakého jevu. „Musím říct, že mě opravdu překvapilo, jak obrovské je množství bariér pro vstup do soudnictví, jak komplikovaná je cesta k tomu stát se soudcem a jak je proklamovaná otevřená justice reálně dostupná jen pro úzký okruh lidí,“ podotkla Šipulová.

V každé ze zkoumaných zemí jsou bariéry jiné, ale existují všude. Například ve Španělsku se musí zájemce o pozici soudce tři až pět let intenzivně každý den připravovat na justiční zkoušku, a to bez jakékoliv finanční kompenzace. Takovou přípravu si tak mohou dovolit jen lidé z určitých sociálních vrstev, a to pak ovlivňuje, jakým způsobem se rozhodují určité typy kauz nebo jak jsou soudy a soudci vnímáni různými segmenty společnosti. Na Slovensku zase dlouho fungovalo takzvané „rodinkárstvo”, kdy měl statisticky větší šanci získat místo soudce člověk, jehož příbuzný už soudcem či soudkyní byl. „Všude je samozřejmě dáno zákonem, co musí splnit uchazeč o pozici soudce, ale například i v Česku se k tomu přidává řada nepsaných pravidel, které výsledek ovlivňují. Výhodu může znamenat například to, kterou vysokou školu člověk studuje, zda už za studií někde stážoval, na jakém soudu získal praxi a poznal někoho z justice a podobně,“ uvedla další příklady Šipulová.

Čeští super-soudci

Podobné neformality mají vliv na to, že se do soudnictví nedostávají ti nejlepší lidé, nebo že jsou soudy náchylnější k tomu, aby je mohli výrazně ovlivnit či ovládnout politici. Důležité je i mezinárodní srovnání, v němž se díky nově získaným znalostem o neformálních postupech může ukázat, že zákony, které fungují v jedné zemi, nebudou v jiném státě úspěšné právě kvůli nepsaným pravidlům a neformálním vazbám v justici.

Neformální praktiky pak samozřejmě ovlivňují soudnictví v dané zemi a mohou vést třeba k prosazování názorů pouze úzké skupiny lidí, která má v justici velký vliv. Podobný fenomén takzvaných super-soudců našli výzkumníci a výzkumnice právě v České republice.

Samotné super-soudce výzkumníci nehodnotí jako negativní či pozitivní jev. Chtějí jen varovat před riziky a ukázat, jak se dá s tímto fenoménem pracovat. „Jsou to soudci, kteří mají podstatně větší vliv na fungování celého práva než jejich kolegové, byť podle formálních pravidel by tomu tak nemělo být. Tito super-soudci získávají velkou moc tím, že se vedle výkladu právních norem při svém rozhodování v kauzách na vrcholných soudech podílejí také na tvorbě právních předpisů, podle kterých pak rozhodují, a pak ještě školí další právníky, jak se má takové právo používat. Tato praxe v sobě skrývá různá rizika, jednak to, že daný člověk vnáší do celého procesu své vlastní názory a předsudky a vydává je za obecně platné, a zároveň pak v takovém systému často chybí prostor pro jiné názory či kritické hodnocení a vytváří se uzavřený homogenní svět, který není otevřený novým myšlenkám,“ vysvětlila pojem Šipulová.

Samotné super-soudce výzkumníci nehodnotí jako negativní či pozitivní jev, protože jejich vznik je daný mimo jiné velikostí země, která nemusí mít dostatek odborníků na všechny oblasti. Například by si ho měli být vědomi zákonodárci a sestavovat týmy připravující důležité právní normy tak, aby je například vedli lidé mimo soudnictví. Velký význam pak má podle nich vzdělávání, které by mělo vést k tomu, aby si budoucí členové justice uvědomovali limity své práce a měli nastavená dobrá vnitřní etická pravidla pro výkon svého povolání.

„Samozřejmě to není jen o vzdělávání na vysoké škole, ale o hodnotách celé společnosti, politické kultuře, a co je velmi důležité, také o důvěře veřejnosti v soudnictví. A tu ovlivňují například média, ale také samotné soudy, které začínají být v této oblasti aktivnější a otevřenější. Pořádají různé akce pro děti i dospělé, některé mají instagramové účty, snaží se přiblížit fungování práva a soudů veřejnosti tak, aby se o ni třeba mohli opřít v případě, kdy bude někdo ohrožovat nezávislost justice nebo základních ústavních práv,“ zdůraznil na závěr Kosař.

Autorka: Ema Marušáková

Zdroj: Masarykova univerzita