Lesní mravenci budují své pevnosti a chrání naše lesy pomocí jedinečné chemické zbraně

Inženýrské a obranné dovednosti červených lesních mravenců pomáhají tomuto ohroženému druhu překonat jeho nepatrnou velikost v přírodním světě.

Fotograf divoké přírody Ingo Arndt objevil své první obrovské mraveniště jako dítě, když se svým otcem prozkoumával les poblíž jejich domova v Německu téměř před 50 lety. Pozorovali ptáky a v hustě zalesněné oblasti zahnuli za zatáčku, když tu se objevila: půldruhého metru vysoká mohyla, která se tyčila vzhůru jako velký stalagmit. Mohyla byla pokryta silnou vrstvou smrkového jehličí a houfy drobných červených mravenců.

Arndt to chtěl prozkoumat blíž, ale velmi zvláštní pach mu napověděl, aby si to rozmyslel. Vzduch byl hustý a štiplavý, štípal ho v nozdrách jako ocet. „Celý život,“ říká, “jsem si ten zápach pamatoval.“

Ačkoli se červení lesní mravenci živí převážně jiným hmyzem, shánějí si také potravu. Tady se dělníci spojují, aby rozporcovali mrtvého modrého brouka, který je zdrojem bílkovin, a jeden z mravenců používá ostré čelisti, zvané mandibuly, aby rozlomil tykadlo.

Mezi ochránci přírody jsou klíčové druhy, jako jsou sloni a žraloci, bedlivě sledovány, protože jejich chování ovlivňuje tolik aspektů ekosystému, že kdyby zmizely, ten by se jen těžko přizpůsoboval. Mravenec lesní červený se obvykle vyskytuje v euroasijských lesích mírného a boreálního pásma. V posledních desetiletích však mizí stále více mravenišť, protože lesy se staly obětí těžby dřeva, urbanizace a požárů, stejně jako sucha a vyšších teplot, které jsou se změnou klimatu stále častější. Kvůli tomu několik zemí, kde se tito mravenci vyskytují, včetně Německa, přijalo zákony na jejich ochranu.

Dnes Arndtova fotografická výprava získala nový význam. Jeho snímky, které pořizoval poslední dva roky, ukazují fascinující schopnost těchto tvorů vytvářet množství symbiotických vztahů napříč různými druhy rostlin a živočichů. Odhalil tak zázraky skrytého hmyzího světa.

Mohutná mraveniště se skládají ze dvou částí, jedné nadzemní a druhé podzemní, které červení mravenci vytvářejí jednak zahrabáváním do země, jednak sběrem jehličí, listí, kůry a větviček. Jak rostou, každá mohyla získává nové vchody a chodby, které uživí od 30 000 do 16 milionů hmyzu, což jsou největší nadzemní hnízda ze všech druhů mravenců na světě.

Aby se o tomto skrytém společenství dozvěděl více, požádal Arndt o pomoc entomologa Bernharda Seiferta z výzkumného ústavu Senckenbergova přírodovědného muzea ve Frankfurtu a zoologa Jürgena Tautze, emeritního profesora Univerzity Julia Maximiliána ve Würzburgu. Vědci pomohli vysvětlit, jak Arndtovy snímky ukázaly, že mravenci řídí život v lese překvapivým způsobem.

Mravenci například vytvářejí kyselinu mravenčí v jedové žláze v zadní části břicha. Při stavbě hnízda hmyz shromažďuje pryskyřici ze stromů, která má prokazatelně antimikrobiální vlastnosti, a postříká ji svou kyselinou, která má vlastní antimikrobiální vlastnosti. Výsledkem je účinnější látka, kterou mravenci rozmístí po celé stavbě, aby bojovali proti bakteriálním a plísňovým patogenům.

Kyselina mravenčí je také silou tohoto druhu v boji proti škůdcům. Tato tekutina může být použita jako zbraň k likvidaci jiného hmyzu, například dřevokazných brouků, kteří jsou jedním z nejničivějších škůdců ve smrkových lesích. Seifert vysvětluje, že bojová taktika spočívá v „kousnutí a následném nastříkání kyseliny mravenčí do ran“. Snížení počtu brouků, kteří oslabují a ničí stromy, zlepšuje podmínky pro mšice, které v nich žijí. Mravenci „dojí“ mšice, aby vylučovaly medovici, která se stává jejich hlavním zdrojem potravy.

Pomocí kamerových pastí Arndt zachytil i větší živočichy, kteří se dobrovolně seřadili do fronty na postřik. Vzácný snímek zachycuje sojku obecnou, která přistane na vrcholu kopečku a klidně rozplácne ocas, aby umožnila mravencům vylézt a zaútočit. „Mravenci stříkají na sojky jako na nepřítele,“ říká Tautz. Ptáci sice vypadají nezraněni, ale toxin je dostatečně silný na to, aby rozptýlil nebo zabil parazity, jako jsou roztoči a vši, které přenášejí. Mnohým druhům ptáků toto chování také pomáhá zůstat zdravými.

Někteří nezvaní hosté, kteří jsou ochotni smrdět po boku komunity, získali další výhody. Mravenci jako společenský hmyz organizují kolonie a vytvářejí složitá společenství, ale ve svých hnízdech také koexistují s nejrůznějšími druhy, včetně roztočů, pavouků a much. Jedním z úskalí je, že někteří z těchto vetřelců mohou vyrůstat již omámeni známou vůní.

Pokud brouk z čeledi mandelinkovitých shodí vajíčka na hromadu nebo do její blízkosti, mohou dělnice při sběru materiálu vajíčka nechtěně přinést do hnízda. „Larvy v něm vlastně žijí,“ vysvětluje Arndt. Vajíčka, pak larvy, a nakonec i kukly jsou cítit po hnízdě. Tak uniknou odhalení svých hostitelů a využívají úkryt k přežití. V jedné studii vědci potvrdili, že v průměru se v jedné mohyle vyskytuje více než tucet různých druhů.

Arndtův projekt poukazuje na zvláštní a úžasné způsoby, jakými tito často přehlížení tvorové ovlivňují dění kolem sebe. I když se snažil, aby chráněné druhy nerušil, mravenci měli občas jiné nápady a stopovali s ním.

„Byl jsem třeba na večeři a oni se tam objevili a přelezli mi přes kalhoty,“ říká a při té vzpomínce se směje. „Ale vždycky se snažím všechny přivést zpátky do hnízda.“ Les potřebuje jejich společnou sílu.

Zdroje: Eric Alt: These ants are saving our forests—by spraying acid everywhere